Účast na veřejné bohoslužbě - mladí by měli být trénováni

 

Často se objevuje otázka, jak bychom měli přimět naši pracující třídu, aby navštěvovala veřejnou  bohoslužbu. Odpovědí by mohla být příhoda z mého klukovství. Na krbové římse v nejlepším salonu mé babičky mezi jinými pozoruhodnostmi bylo v lahvičce jablko. Celkem zaplnilo tělo láhve a udiveně jsem se ptal, "Jak se tam mohlo dostat?" Potají jsem vyšplhal na židli, abych se podíval, zda nejde dno odšroubovat, nebo jestli není na skle spoj po celé délce láhve. Pečlivým zkoumáním jsem byl uspokojen, že žádná z těchto teorií nešla dokázat a to jablko mi zůstalo hádankou a záhadou. Jak ale bylo řečeno o jiném divu, zdroji Nilu -

"Přiroda dobře ví, že nic nezůstane záhadou," -

tak to bylo i s tímto. Když jsem se procházel zahradou, uviděl jsem na stromě láhev, která v sobě měla malé jablko, které v tom skle rostlo; nyní jsem to všechno pochopil; jablko bylo vloženo do láhve jako malé a tam vyrostlo. Stejně tak musíme zachytit malé muže a ženy, které proudí našimi ulicemi - říkáme jim chlapci a dívky - a přenést je do vlivu církve, neboť běda!, je opravdu těžké dostat je, když už dozráli v bezstarostnost a hřích.