PAYSON takto krásně píše: -„Po celý svůj život jsem byl jako dítě, jehož otec si přeje upoutat celou jeho neroztříštěnou pozornost. Nejdřív dítě běhá po pokoji, ale otec mu sváže nohy; poté si hraje s rukama, dokud i ty nejsou svázané. Takto to jde dál, dokud není celé svázané. Poté, když už nemůže dělat nic jiného, začne si teprve všímat otce. Právě tak Bůh jedná se mnou, aby mě přiměl umístit své štěstí na něj samotného. Ale já jej pořád slepě hledám tady a Bůh dál odřezává jeden zdroj zábavy za druhým, dokud nezjistím, že se bez nich obejdu, a přesto si můžu užívat více štěstí ve svém životě než kdy předtím.“