V řecké kronice je starý příběh o vojákovi pod Antigonem, který měl chorobu, extrémně bolestivou, která by ho pravděpodobně brzy přivedla do hrobu. Vždy první ve službě byl tento voják, spěchající do nejžhavější části potyčky, jako nejodvážnější z odvážných. Jeho bolest jej podněcovala k boji, na který by mohl zapomenout; a on se nebál smrti, protože věděl, že jinak by žít ani nechtěl. Antigonus, který velice obdivoval chrabrost tohoto vojáka, odkrývajíce jeho nemoc, k němu povolal nejvýznamnějšího lékaře těch dnů; ale běda! od toho okamžiku voják chyběl v první bojové linii. Teď hledal úlevu, neboť, jak poznamenal svým společníkům - měl pro co žít - zdraví, domov, rodinu a další pohodlí a nyní by už tak neriskoval jako předtím. Tedy, když se rozmnoží problémy, skrze milost se stáváme odvážnější ve službě našemu Bohu; cítíme, že v tomto světě není nic pro co žít a jsme poháněni nadějí na ten budoucí svět k projevení horlivosti, sebezapření a píle. Ale jak často je tomu jinak, když se nám daří, neboť tehdy nám radosti a potěšení tohoto světa ztěžují připomenout si ten budoucí svět a topíme se v neslavném klidu.
