AMBICE je jako moře, které pohlcuje všechny řeky, ale není plnější; nebo jako hrob, jehož nenasitný bachor věčně dychtí po mrtvých tělech lidí. Není jako amfora, která když je plná, už více nepřijme, ale její plnost se nadouvá, dokud se nevytvoří větší vakuum. Je zcela pravděpodobné, že by Napoleon nikdy netoužil po žezlu, kdyby nezískal štafetový kolík, ani by nesnil o tom být císařem Evropy, kdyby nezískal francouzskou korunu. Caligula, přestože mu ležel svět u nohou, být šílený touhou po měsíci, a kdyby mohl získat měsíční říši, dychtil by po slunci. Je marné sytit oheň, který roste tím více, čím více se do něj přidává paliva; ten, kdo se snaží nasytit svou ambici, má před sebou sisyfovskou práci, který se snažil vyvalit na kopec neustále odskakující kámen, a úkol dcer Danajových, které jsou odsouzené na věky se snažit naplnit bezednou nádobu s vědrem plným děr. Kdybychom znali skryté zlomené srdce a únavu ambiciózních lidí, nepotřebovali bychom žádný Wolseyho hlas volající, „Přikazuji ti, utíkej před ambicí,“ ale utekli bychom před tím, jako před nejvíce zlořečeným krev sajícím upírem, jehož místem vycházení jsou sluje pekla.