Ovoce

 „Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, a bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak. Nebo země vydala trávu, a bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.“

(Genesis 1,11-12)

Tak Bůh stvořil všechnu zeleň, rostliny a stromy, se záměrem, aby neslo ovoce, aby rostlo, aby produkovalo to, co má. Ale nejen rostliny ale i slunce a měsíc a hvězdy mají svůj záměr. Svítit, oddělovat den a noc, zdroj tepla. Není nic, co by Pán stvořil jen tak ze srandy, jen tak pro zábavu, aby se nenudil. Tak je to i u nás. Když člověk vyrobí auto, záměrem je, aby fungovalo, aby nám sloužilo podle svého úkolu. Pokud přestane fungovat a nelze už opravit, jde do šrotu. Tak je to se vším. Ale i s námi. Jan Křtitel řekl během své služby farizeům toto:

„Když však uviděl mnohé z farizeů a saduceů, jak jdou k jeho křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před přicházejícím hněvem? Proto začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání. A nemyslete, že si můžete říkat: Abrahama máme za otce. Sekera je již přiložena ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, tedy bude vyťat a vhozen do ohně.”

(Matouš 3,7-10)

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, tedy aby zobrazoval Boží vlastnosti, to neznamená, že člověk je Bůh, ale že má jednat jako Bůh, jako jeho tvůrce, Otec, učitel a Pán. Bůh od nás očekává, že tak budeme napodobovat Boží jednání. „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ Když někdo činí pokání, očekává se, že to bude vidět na jeho skutcích, na ovoci. Pokud zasadíme jabloň, očekáváme, že ponese jablka.

Ježíš vyprávěl jedno podobenství, které mluví o ovoci:

„Vyprávěl tedy toto podobenství: "Jeden [člověk] měl na své vinici zasazený fíkový strom. Přišel pak na něm hledat ovoce, ale nenašel. Řekl tedy vinaři: 'Hle, tři roky přicházím a hledám na tomto fíkovníku ovoce, ale nenalézám. Poraz ho. Proč má kazit i tu zem?' Ale on mu odpověděl: 'Pane, nech ho ještě tento rok, až ho okopám a pohnojím, ponese-li snad ovoce. A pokud ne, porazíš ho potom.'"

(Lukáš 13,6-9)

Fíkovník zasazený na vinici nenesl ovoce. Takový strom dlouho v zemi nezůstává. Vinice představuje také Církev. Pokud Bůh někoho zasadí do Církve, očekává, že tam ponese ovoce, podle druhu stromu, který je. Podle toho, jak je stvořen, jaké dary má. Každý jsme od Pána něco přijali. Někdo miň, někdo víc, podle toho, co je schopen nést. A každý z toho bude skládat účty. Bůh očekává, že se k tomu postavíme zodpovědně. Ne, že se budeme chovat jako dítě, které dostane hračku a ani neví, jak s ní zacházet, a prostě si s ní hraje. Bůh nás nenechává v nevědomosti o tom, jak dary používat. Ale očekává, že budeme hledat, že se budeme ptát, zkoumat. Bůh nám nedal dary na hraní ale k určitému záměru. Ne pro naše ego, nebo chlubení se jimi, ale abychom jimi sloužili tělu Kristovu.

Zodpovědnost je jedna z hlavních věcí, kterou od nás Pán vyžaduje. Jsme zodpovědní za život, který nám dal, a to ať už jsme věřící nebo ne. Jsme zodpovědní za to, jak sloužíme těm, které nám Pán svěřil, abychom je vedli, těm, které nám Pán dá do cesty. V zaměstnání jsme zodpovědní za dobře vykonanou práci, pokud se naše práce zaměstnavateli líbit nebude, pravděpodobně nás propustí. Nést ovoce je zodpovědnost stromu. Pokud sadař nebo vinař nebo kdo to je, jej pravidelně zalévá a okopává, nebo čistí nebo stříhá a stará se o něj a strom pak nenese ovoce, které by měl, vlastník jej dlouho snášet nebude. Vykope jej a nahradí jiným, který ovoce ponese. Na toto téma lze v Písmu nalézt celou řadu veršů.

O farizejích Ježíš vyprávěl jedno podobenství o dělnících na vinici. Muž zasadil vinici, pronajal ji vinařům a odjel na nějakou dobu pryč, v čas sklizně po nich chtěl ovoce, ale oni mu jej odmítli dát a zbili a zabíjeli služebníky, poslané vyzvednout úrodu. Nakonec poslal svého syna, v domnění, že jeho budou respektovat a předají mu, co požaduje. Ale jeho zabili také. Ježíš farizeům říká, že takoví budou potrestání a vinice bude pronajata jiným, kteří mu budou dávat ovoce v pravý čas. (viz. Lukášovo evangelium 20,9-16).

Bůh poslal svého Syna Ježíše, zemřel, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých. Byl to ten syn, kterého ten muž v podobenství poslal. Ježíš tam mluvil sám o sobě. Bůh poslal svého Syna. Nastal čas, aby Izrael vydal ovoce, které měl, ale ani jeho nerespektovali. I když Ježíš říká, že svůj život dává sám od sebe, přesto ti, kteří jej zabili, za to ponesou následky. Ježíš mluvil o tom, že se vrátí a ty, kteří mu věří, přijme do svého království. Ježíš poprvé přišel jako člověk, jako jeden z nás, aby za nás zemřel. Brzy však přijde jako Král, jako vládce. A bude požadovat složit účty z toho, co každý ve svém životě udělal. Je jedno, jestli v to člověk věří nebo ne. Nevíra není žádnou omluvou. Jediná cesta je pokání. Jan Křtitel byl ten, o kom prorok Izajáš říká, že má připravit cestu Páně. A Jan kázal o pokání, pokání je cesta ke spasení. Pokání je cesta, jak se vyhnout trestu. Ježíš zaplatil, ale je třeba to přijmout a následovat jej.

Pokud chceme projít do Božího království, musíme se nechat vyzkoušet. I když zkoušky jsou často velmi drsné, chvála Pánu za ně. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, ze světa jsme si každý přinesli v sobě nějaké věci, a upřímně, je jich hodně. Nemusíme je ani vidět. Často jsou to názory, které zastáváme a ani nezkoumáme, zda jsou ve shodě s Pánovým myšlením, často jsou to jednání a chování. Namísto toho, abychom jednali jako Pán, jednáme jako svět. Namísto toho, abychom byli duchovní, jsme pořád tělesní. Posloucháme spoustu kázání, chodíme na shromáždění, ale v našich životech se toho moc nemění. Kolikrát při čtení Starého zákona žasneme nad tím, jak Izraelci pokoušeli Hospodina svým reptáním, svými stížnostmi a přitom se často chováme úplně stejně.

Čteme v Písmu o tom, jak Pán káral učedníky za tvrdost jejich srdce, což bylo příčinou jejich nevíry. Ale ani se nezamyslíme, jestli to není i našim problémem. Tvrdost srdce. To je opravdu velký a smutný problém. Je to překážkou v růstu, ve víře. Myslíme si, že jsme v pořádku, ale zkusme se podívat do zrcadla! Nechejme Pána, aby zkoumal naše srdce, volejme k Němu, aby obměkčil naše srdce, abychom mohli pochopit, co vůbec znamená věřit. Co asi je příčinou toho, že se stále a stále kážou ty stejná kázání? Proč? Kdyby to nebylo nutné, nedělo by se tak.

Boží rodino, hledejme Pána upřímně a horlivě, nezůstávejme pořád ve starých kolejích, dovolme Pánu, aby zatáhl za výhybku a převedl nás tam, kde nás chce mít. Naslouchejme Jeho Duchu, kterého nám dal. Buďme střízliví, chytří jako hadi, ale prostí jako holubice. Nenechejme se zasypat starostmi tohoto světa. Dusí to Slovo, a neponeseme OVOCE.