Deset prvotních pronásledování - část první

 

První pronásledování za vlády Nera, 67 po Kristu

První pronásledování Církve se dělo v roce 67 za vlády Nera, šestého římského císaře. Tento monarcha vládl v období pěti let s tolerantní důvěrou k sobě, ale poté dal průchod největší ztřeštěnosti povahy a nejbrutálnějšímu barbarství. Mezi další ďábelské rozmary patří jeho příkaz k zapálení Říma, což provedli jeho důstojníci, stráže a služebníci. Zatímco bylo říšské město v plamenech, on vyšel k Macaenejské věži, hrál na svou harfu, zpíval písně o hořící Tróji a otevřeně prohlašoval, že „si přeje, aby vše skončilo v ruinách ještě před jeho smrtí“. Kromě té impozantní hromady zvané Cirkus shořelo mnoho dalších paláců a domů; několik tisíc lidí zahynulo v plamenech, bylo odušeno kouřem, nebo shořelo pod ruinami.

Tento strašný požár trval devět dní, když se Nero po tom, co zjistil, že toto jednání bylo velmi odsuzováno a bylo pod hrozným opovržením, rozhodl všechnu vinu hodit na křesťany a tak sám sebe zbavit viny a dopřát svému zraku další příležitost k novým krutostem. Toto byl případ prvního pronásledování; a barbarství prováděná na křesťanech byla taková, že to dokonce podráždilo soucitnost Římanů samotných. Nero se dokonce zdokonaloval v krutosti a vymýšlel různé druhy trestů pro křesťany, které mohla vymyslet ta nejpekelnější představivost. Pro podrobnost některé nechal zašít ve zvířecích kůžích a nechal je děsit psi tak dlouho, dokud nevydechli naposled; jiné oblékl do košil ztuhlých voskem, připevněných na vozovou nápravu a zapálených v jeho zahradách, aby je osvětlil. Toto pronásledování se dělo v zásadě po celé Římské říši, ale spíše to pozvedlo, než srazilo ducha křesťanství. V běhu toho byl umučen sv. Pavel a sv. Petr.

 

K jejich jménům mohou být přidáni: Erastus, komorník z Korintu, Aristarchus Makedonský a Trofimus efezský, který se obrátil skrze Pavla, a jeho spolupracovník Josef, běžně zvaný Barsabas, a Ananiáš, biskup Damašku; každý z těch sedmdesáti.

 

Druhé pronásledování za vlády Domitiána, 81 po Kristu

Císař Domitian, který byl přirozeně nakloněn ke krutosti, nejdřív zabil svého bratra a poté pozvedl druhé pronásledování proti křesťanům. Ve svém hněvu usmrtil několik římských senátorů, některé ze zášti a jiné proto, aby zabavil jejich majetky. Poté přikázal usmrtit veškerý rod Davidův.

 

Mezi množstvím mučedníků, kteří trpěli během tohoto pronásledování, byl Simeon, biskup jeruzalémský, který byl ukřižován; a sv. Jan, který byl vařen v oleji, a poté vykázán na Patmos, Flavia, dcera římského senátora, byla podobně vykázána na Pontus; a byl vydán zákon, „Že žádný křesťan, který byl jednou předveden před tribunál, by neměl být zproštěn trestu, pokud se nezřekne svého náboženství.“ Během této vlády byly vytvořené různé historky na úkor křesťanů. Zaslepenost pohanů bylo až takové, že pokud by nějakou římskou provincii zasáhl hlad, nebo nákaza nebo zemětřesení, bylo by to vinou křesťanů. Tato pronásledování mezi křesťany vedla k růstu počtu informátorů a mnohých, kteří kvůli zisku vydávali životy nevinných.

 

Další těžkosti bylo, že když křesťané byli předvedeni před úředníky, byli vybídnuti ke zkušebné přísaze, a když ji odmítli, byli okamžitě odsouzeni na smrt; a když přiznali, že jsou křesťané, rozsudek byl stejný.

Následující byli nejvýznamnější mezi množstvím mučedníků, kteří trpěli za tohoto pronásledování.

 

Dionýsius Areopagský, byl původem z Atén a vzdělaný ve vší užitečné a okrasné řecké literatuře. Poté cestoval do Egypta, aby studoval astronomii a učinil důležité výzkumy o velkém a nadpřirozeném zatmění, které se stalo v době ukřižování našeho Spasitele.

 

Svatost jeho obrácení a čistota jeho způsobů vůbec jej tak silně doporučovala ke křesťanům, že ho ustanovili biskupem Atén.

 

Nicodémus, který vynikal svou laskavostí, trpěl v Římě během hněvu Dominitianova pronásledování.

 

Protasius a Gervasius byli umučeni v Miláně.

 

Timoteus byl velebený učedník sv. Pavla a biskup Efezu, kde horlivě spravoval Církev do roku 97 po Kristu. V tomto období, když měli pohané slavit svůj svátek Catagogion, se s jejich průvodem potkal Timoteus a ostře je káral za jejich směšné modlářství, což popudilo lid takovým způsobem, že se na něj vrhli s holemi a bili ho tak moc, že na svá zranění po dvou dnech zemřel.

 

Třetí pronásledování za Trajána, 108 po Kristu

Za třetího pronásledování Plinyus Druhý, muž učený a slavný, když viděl žalostné zabíjení křesťanů a pohnutý lítostí, napsal Trajánovi a dosvědčoval, že denně umírá tisíce těch, kteří se nikdy nedopustili ničeho vůči římským zákonům hodného pronásledování. „Jediné, co jim přičetli jako vinu nebo chybu (jakkoli se to nazve) bylo – že byli zvyklí sejít se v určený den před úsvitem a opakovat společně formu modlitby ke Kristu jako Bohu, a zavazovat se povinností – ne ovšem k tomu, aby se dopouštěli bezbožnosti; ale právě naopak – nikdy se nedopouštět zlodějství, krádeží nebo cizoložství, nikdy překrucovat své slovo, nikdy nikoho nešidit; po tomto bylo jejich zvykem se rozejít a znovu se sejít, aby společně pojedli neškodný pokrm.“ Za tohoto pronásledování trpěl požehnaný mučedník Ignatius, který je mnohými velmi vážen. Tento Ignatius byl ustanoven za biskupa Antiochie hned po Petrovi. Někteří říkají, že když byl poslán ze Sýrie do Říma, protože se prohlašoval křesťanem, byl vydán šelmám k sežrání. Také je o něm řečeno, že když procházel Asií, jsouc pod nejpřísnějším dohledem svých strážců, posiloval a utvrzoval církve ve všech městech, kam šel, jak se svou domluvou tak kázáním Božího slova. Proto když přišel do Smyrny, napsal do Církve v Římě a nabádal je, aby se nesnažili jej vysvobodit z mučednické smrti, aby ho nepřipravili o to, po čem nejvíce toužil a v co doufal. „Nyní začínám být učedníkem. O nic se nestarám, ať už viditelné nebo neviditelné věci, abych mohl získat Krista. Ať už oheň nebo kříž, ať už společnost divých šelem, ať lámání kostí a trhání končetin, ať třeba rozdrcení celého těla přijde na mě; ať se tak stane, jen ať můžu získat Krista Ježíše!“ A i když byl odsouzen k uvržením šelmám, což bylo jeho planoucí touhou, aby trpěl, řekl, zatímco slyšel řvát lvi. „Já jsem pšenice Kristova: stanu se půdou skrze zuby divých šelem, abych mohl být nalezen čistým chlebem.“ Traján, jehož nástupcem byl Adrian, později pokračoval třetí pronásledování s takovou krutostí jako jeho předchůdce. Asi v tomto období byli umučeni Alexander, biskup římský se dvěma svými diákony; jako byli Quirinius a Hernes s rodinami; Zenon, římský šlechtic a asi deset tisíc dalších křesťanů.

 

Na hoře Ararat byli mnozí ukřižováni, korunováni trny a probodnuti v boku oštěpem v napodobení Kristova utrpení. Eustachius, odvážný a úspěšný římský velitel, se měl na příkaz císaře přidat k modlářské oběti na oslavu některých jeho vlastních vítězství; ale jeho víra (byl ve svém srdci křesťan) byla o tolik větší než jeho marnost, že to vznešeně odmítl. Rozzuřen kvůli odmítnutí, nevděčný císař zapomněl na službu tohoto dovedného velitele a přikázal, aby on i jeho rodina byli umučeni.

 

Mučení Faustina a Jovity, bratří a občanů Brescii, bylo tak mnohé a jejich trpělivost tak velká, že pohan Caloccerius, když je viděl, byl zasažen obdivem a vykřikl v nadšení, „Velký je Bůh křesťanů!“ pro kterého byl zatčen, a trpěl podobný osud. Mnoho jiných podobných krutostí a přísností bylo prováděné na křesťanech, až Quadratus, biskup aténský, vykonal učenou obhajobu v jejich prospěch před císařem; který tam zrovna byl.

 

Filosof Aristides: ze stejného města napsal vytříbený dopis, který způsobil, že Adrian odpočinul od svých krutostí a slitoval se v jejich prospěch.

 

Adriana po jeho smrti v roce 138 vystřídal Antoninus Pius, jeden z nepřívětivějších monarchů, který kdy vládl a který zastavil pronásledování proti křesťanům.

 

Čtvrté pronásledování za Marka Aurelia Antinina v roce 162

Markus Aurelius následoval kolem roku 161 našeho Pána, muž z přirozenosti přísnější a krutější; a ačkoli ve studii filosofie a v občanské vládě neméně chvályhodný, přesto vůči křesťanům ostrý a rozhorlený; skrze něhož se hnulo čtvrté pronásledování.

 

Krutosti použité v tomto pronásledování byly takové, že mnozí z přihlížejících se při pohledu chvěli hrůzou a byli ohromeni nebojácností trpících. Někteří mučedníci byli nuceni projít už se svýma zraněnýma nohama přes trní, hřebíky, ostré lastury apod. na jejich hrotech, jiní byli bičováni, dokud nebyly obnaženy jejich šlachy a žíly, a po utrpení nejnesnesitelnějšího mučení, která by někdo mohl vymyslet, byli zničeni strašlivou smrtí.

 

Když byl Germanicus, mladík ale opravdový křesťan, vydán divím šelmám kvůli své víře, choval se s takovou ohromující odvahou, že se několik pohanů obrátilo na víru, když byli inspirováni takovou pevností. Polycarp, ctihodný biskup Smyrny, když uslyšel, že ho lidé hledali, utekl, ale byl objeven dítětem. Když pohostil stráže, které ho zatýkali, požádal, aby se mohl hodinu modlit, když mu to dovolili, modlil se tak horlivě, že jeho stráže litovali, že ho měli zajmout. Přesto byl odveden před prokonsula, odsouzen a upálen na tržišti.

 

Prokonsul tehdy na něj naléhal a říkal, „Přísahej a já tě propustím; - zlořeč Kristu.“ Polycarp odpověděl, „Osmdesát šest let jsem mu sloužil, a on mi nikdy neublížil; jak bych se tedy mohl rouhat svému Králi, Který mě spasil?“ U pranýře, ke kterému byl pouze připoután a ne přibit, jak bylo zvykem, když je ujišťoval, že bude stát nehnutě, plameny, zapalujíce otepi, obkroužily jeho tělo, jako oblouk, bez toho, aby se ho dotkly, a popravčí, když to viděl, ho musel na příkaz probodnout mečem, kdy z něj vyteklo tolik krve, že to uhasilo plameny. Ale jeho tělo na podnět nepřátel evangelia, zvláště Židů, bylo nařízeno spálit na pranýři a i přes žádost jeho přátel, kteří si přáli jej vydat křesťanskému pohřbu. Nicméně sesbírali jeho kosti, co jich zbylo, a decentně je pohřbili.

 

Metrodorus, služebník, který směle kázal, a Pionius, který vytvořil některé výborné obhajoby pro křesťanskou víru, byli taktéž upáleni. Carpus a Papilus, dva ctihodní křesťané, a Agatonika, zbožná žena, trpěli mučednictvím v Pergamopolis, v Asii.

 

Felicitas, proslulá římská žena, z význačné rodiny a nejzářivějších ctností, byla zbožnou křesťankou. Měla sedm synů, které vyučila nejvybranější zbožnosti.

 

Januarius, starší, byl zbičován a stlačen k smrti činkami, dvěma dalším Felixovi a Filipovi rozrazili hlavu holemi, čtvrtý Silvanus byl zabit svržením ze srázu a tři mladí synové Alexander, Vitalis a Martial byli setnuti. Matka byla setnuta později stejným mečem jako tito tři.

 

Justin, oslavovaný filosof, padl v tomto pronásledování. Byl původem z Neapolis v Samaří a narodil se roku 103. Justin byl velký milovník pravdy a všestranný učenec; zkoumal stoickou a peripatetickou filosofii a vyzkoušel pythagorejce; ale chování jednoho z jejich profesorů se mu hnusilo, sám se přidal k platonismu, v němž měl velké potěšení. Kolem roku 133, když mu bylo 30, obrátil se ke křesťanství a tehdy poprvé poznal skutečnou přirozenost pravdy.

 

Napsal vybíravý dopis pohanům a zapojil své dovednosti v přesvědčování Židů o pravdě křesťanských obřadů; hodně času strávil cestováním, než skončil svou pouť v Římě a upevnil svůj příbytek na pahorku Viminál.

 

Vedl veřejnou školu, vyučoval mnohé, kteří se pak stali velkými muži, a napsal pojednání ke zmatení herezí všeho druhu. Když začali pohané jednat s křesťany s velikou krutostí, Justin napsal svou první obhajobu v jejich prospěch. Tento kousek zobrazuje velké učení a génia a způsobil, že císaře vydal edikt ve prospěch křesťanů.

 

Brzy poté vstoupil do častých bojů s Crescensem, osobou zkaženého života a obcování, ale oslavovaný cynický filosof; a jeho argumenty se jevily tak mocné, přesto protivně cynické, že se usnesl a následně dokonal svou záhubu.

 

Při druhé obhajobě Justina vůči určitým krutostem cynik Crescens císaři vecpal předsudky proti jejímu autorovi; načež Justin a šest jeho společníků bylo zatčeno. Když odmítli na příkaz obětovat pohanským modlám, byli zbičováni a setnuti; kterýžto rozsudek byl vykonán se vší představitelnou krutostí.

 

Někteří byli setnuti, protože odmítli obětovat obrazu Jupitera, specificky Concordus, diákon města Spolito.

 

Některé z neutěšených severních národů pozvedlo zbraně proti Římu, císař vykročil, aby se s nimi setkal. Byl však vtažen do zálohy a utrpěl ztrátu celé své armády.

 

Obestřeni horami, obklíčeni nepřáteli, hynoucí žízní, marně prosili pohanská božstva; kdy muži patřící k milické, nebo hřmící legii, kteří byli všichni křesťané, měli na rozkaz volat svého Boha o pomoc. Okamžitě následovalo zázračné vysvobození: spadla podivuhodná kvanta deště, jež muži zachycovali a naplňující jejich valy poskytly náhlou a ohromující úlevu. Ukazuje se, že bouřka, která zázračně udeřila do tváře nepřítele, jim tak nahnala strach, že část zběhla do římské armády; zbytek byl poražen a vzbouřené provincie byly obnovené.

 

Tato záležitost způsobila, že pronásledování na nějaký čas ustoupilo, přinejmenším v těch částech, které byly pod přímým dohledem císaře; ale zjišťujeme, že se to brzy vášnivě rozpoutalo ve Francii, obzvláště v Lyonu, kde mučení, do kterých byli křesťané uvrženi, téměř nelze vylíčit.

 

Významnými z těchto mučedníků byli mladík Vetius Agathus; křesťanka slabé přirozenosti Blandina; Sanctus, diákon Vídně; na nejjemnější části jeho těla byly umístěny rozžhavené pláty bronzu; Biblias, slabá žena, kdysi odpadlík. Attalus z Pergamu; a Pothinus, ctihodný biskup Lyonu, kterému bylo devadesát let. Blandina, v den, kdy ona a tři další zastánci byli poprvé přivedeni do amfiteátru, byla připevněna ke kusu dřeva zasazeného do země a vydaná jako potrava divé zvěři; přičemž díky svým horlivým modlitbám povzbudila ostatní. Ale žádný z těch divých šelem se jí nedotkl, proto byla poslána zpět do vězení. Když byla předložena potřetí a naposled, doprovázel ji Ponticus, 15tiletý mladík a pevnost jejich víry tak rozbouřila dav, že jim nezáleželo na pohlaví jedné a mladí druhého, ale byli oba vydáni všemožným způsobům trestů a mučení.

 

Posílen Blandinou, vytrval až do smrti; a ona, když vydržela všechna mučení zde zmíněná, nakonec byla zabita mečem.

 

Když křesťané při těchto událostech přijímali mučednictví, byli ozdobeni a korunováni květinovými věnci; za které v nebi přijali věčné koruny slávy.

 

Bylo řečeno, že životy raných křesťanů se skládaly z „pronásledování nad zemí a modlitby pod zemí.“ Jejich životy jsou vyjádřeny Koloseem a katakombami. Pod Římem jsou vyhloubení, kterým říkáme katakomby, což kdysi byly chrámy a hrobky. Raná církev by se mohla docela dobře jmenovat Církev katakomb. Poblíž Říma je na šedesát katakomb, ve kterých bylo vysledováno na šest set mil chodeb, a to ještě nejsou všechny. Tyto chodby jsou asi osm stop vysoké a tři až pět stop široké, obsahujících po obou stranách několik řad dlouhých, nízkých, horizontálních výklenků, jeden na druhém jako na lodi. Byla v nich uložena mrtvá těla a zepředu uzavřená, buď mramorovou deskou, nebo několika velkými dlaždicemi položených ve žlabu. Na těchto deskách nebo dlaždicích jsou vyryté nebo namalované náhrobní nápisy nebo symboly.

 

V těchto katakombách pohřbívali své mrtvé jak pohané, tak křesťané. Když byly otevřené křesťanské hroby, kostry vyprávěli svůj vlastní strašný příběh. Hlavy jsou nalézané oddělené od těla, žebra a lopatky jsou zlomené, kosti jsou často spálené ohněm. Ale přes ten úděsný příběh pronásledování, který zde čteme, nápisy dýchají pokojem a radostí a triumfem.

 

Zde jsou některé:

„Zde leží Marcia, ulehla do pokojného snu.“ „Lorence ke svému nejsladšímu synovi, odnesen anděly.“ „Vítězný v pokoji a v Kristu.“ „Odvolán, odešel v pokoji.“

 

Pamatujte při čtení těchto nápisu na příběh, který kostry vypráví o pronásledování, o mučení a o ohni. Ale plnou sílu těchto epitafů vidíme, když je porovnáme s pohanskými epitafy, jako třeba:

 

„Žij pro přítomnou hodinu, potom už si nejsme jistí ničím jiným.“ „Pozvedám své ruce proti bohům, kteří mě vzali, když mi bylo dvacet, ačkoli jsem neučinil žádnou škodu.“ Kdysi jsem nebyl, teď nejsem. Nic o tom nevím a není to mou starostí.“ „Cestovateli, nezlořeč mi, když jdeš kolem, neboť jsem v temnotě, a nemohu ti odpovědět.“

 

Nejčastější křesťanské symboly na zdech katakomb jsou, dobrý pastýř s beránkem na rameni, loď pod plnými plachtami, harfy, kotvy, vinné révy a zejména ryby.

 

Páté pronásledování, které začal Severus, 192 po Kristu

Severus, jež byl křesťanem vyléčen z těžké nemoci, se stal zpočátku příznivcem křesťanů, ale předsudky a hněv nevědomého davu zvítězily, a k výkonání se dostaly staré zákony proti křesťanům. Růst křesťanů zalarmoval pohany a vzkřísily zvětralé pomluvy o vložení náhodných neštěstí na účet jejich vyznavačů, r. 192 před Kristem.

 

Ale přestože zuřila zákeřnost pronásledování, evangelium svítilo svým zářivým jasem; a pevné jako nedobytná skála úspěšně vydrželo útoky svých bouřlivých nepřátel. Tertullian, který žil v této době, nás informuje, že kdyby se křesťané kolektivně odsunuli z římských oblastí, říše by byla hodně odlidněna.

 

Viktor, biskup římský, byl mučedníkem v prvním roce třetího století, léta Páně 201. Leonidus, otec slavného Origena, byl setnut za to, že je křesťan. Mnozí z Origenových posluchačů taktéž trpěli mučednictvím, podrobně dva bratři jménem Plutarchus a Serenus; jiný Serenus, Heron a Heraklides byli setnuti. Na hlavu Rhais vylili horký dehet a potom byla upálená jako její matka Marcella. Potainiena, sestra Rhais, byla popravena stejně jako její sestra; ale Basilides, důstojník patřící k armádě, se musel na příkaz zúčastnit popravy a díky jí se obrátil.

 

Basilides, jako důstojník, měl udělat určitou přísahu, ale odmítl se slovy, že nemůže přísahat skrze římské modly, protože je křesťan. Překvapení lidé nemohli zpočátku uvěřit tomu, co slyšeli; ale sotvaže jim to dotvrdil, byl dovlečen před soud, vsazen do vězení a rychle nato setnut.

 

Ireneus, biskup lyonský, se narodil v Řecku a dosáhl jak ušlechtilého tak křesťanského vzdělání. Obecně se předpokládá, že soupis o pronásledování v Lyonu napsal on. Byl nástupcem Pothinuse v úřadu biskupa Lyonu a vládl své diecézi s velkou způsobností, byl obecně horlivým odpůrcem herezí a kolem roku 187 napsal slavné pojednání proti herezi. Viktor, biskup římský, tam chtěl zavést oslavu Velikonoc předně než v jiných místech a tím způsobil rozruch mezi křesťany. Ireneus mu napsal synodní dopis jménem galských církví. Tento zápal ve prospěch křesťanství Irenea vyzdvihnul v nelibost císaře; a v roce 202 byl setnut.

 

Pronásledování se nyní šířilo i do Afriky. Mnozí byli umučeni v této části světa; nejpodstatnější, o kterých se zmíníme.

 

Pepetua, vdaná žena ve věku dvacet dva let. Ti, kteří trpěli s ní, byli, Fecilitas, vdaná žena v pokročilém stádiu těhotenství v době zatčení, a Revocatus, katechumen kartága (pozn. př. označuje ty, kdo se připravují na křest a přijetí do církve a jsou tudíž vyučováni v křesťanské víře. Období této přípravy na křest se nazývá katechumenát.) a otrok. Jména dalších vězňů, kteří zde měli trpět, byla Saturninus, Secundulus a Satur. V den stanovený pro jejich popravu byli vedeni do amfiteátru. Satur, Saturninus a Revokacatus museli prostrčit železnou rukavici mezi lovce, čili si získat pozornost divokých šelem. Lovci byli přitáhnutí ve dvou šicích a běhali mezi sebou, a když prošli, byli tvrdě bičováni. Felicitas a Perpetua byly svlečeny, aby je vhodili zuřivému býku, který nejprve zaútočil na Perpetuu a omráčil ji, poté zamířil na Felicitas a hrozně ji potrkal; ale protože je nezabil, popravčí to udělal mečem. Revocatus a Satur byli zničeni divokými šelmami, Saturninus byl setnut a Secundulus zemřel ve vězení. Tyto popravy se udály v roce 205, 8. března.

 

Speratus a dvanáct dalších byli podobně setnuti; jako Andocles ve Francii. Asclepiades, biskup Antiochie, trpěl mnohým mučením, ale jeho život byl ušetřen.

 

Cecilia, mladá žena z dobré římské rodiny, se provdala za džentlmena jménem Valerian. Svého manžela a bratra přivedla k víře, jež byli setnuti a maximus, neboli důstojník, který je vedl na popravu, se obrátil skrze ně a trpěl stejným osudem. Žena byla nahá položena do horké lázně, a když tam byla dost dlouho, usekli jí hlavu, rok 222.

 

Calistus, biskup římský, byl mučedníkem v roce 224; ale způsob jeho smrti není zaznamenán; a Urban, biskup římský, se setkal se stejným osudem v roce 232.