Účast na veřejné bohoslužbě - pozvánka na ni

 

V EDINBURGHU byla učitelka sobotní školy krátce na obhlídce a v jednom z vrchních bytů v patře nalezla chudou rodinu, žijící v malém, ale čistém pokoji. Z rozhovoru s otcem a matkou zjistila, že to byl jeden z případů, kde kvůli dlouhodobé nemoci otce rodina upadla ze srovnatelného pohodlí do chudoby. Nyní však už mu bylo lépe a byl schopen po nějakou dobu trochu pracovat a tak zachovat svou rodinu před bídou, ale nestačilo to na to, aby žili v pohodlí. Když se trochu dozvěděla o jejich světských zájmech, jejich návštěvnice začala mluvit o zájmech jejich duše. Zeptala se jich, zda chodí do nějaké církve. „Ne“, řekl otec, „Chodili jsme dlouho předtím, než jsem onemocněl; ale od té doby jsme nikde nebyli.“ „Ale,“ řekla učitelka, „po nějakou dobu už je vám lépe.“ „Oh,“ řekl otec, „nikdo se nás ještě nezeptal, abychom přišli!“ „Dobrá,“ řekla návštěvnice, „Já vás tedy nyní prosím,“ a nasměrovala ho do církve, kde uslyší radostnou zprávu od věrného služebníka. Příští sobotu bylo několik dětí v její sobotní škole a řekly jí, že v ten den byla jejich rodina v církvi. Od té doby byli posluchači Slova.

Kolik duší hyne v Edinburghu a dalších městech, „protože ačkoli jsou všechny věci už připravené, NIKDO JE NEPOZVAL, ABY PŘIŠLI!“ Nebude krev jejich duší vyžadována z rukou těch, kteří se prokazují, že okusili lásku Spasitele a přesto se nepokusili vytáhnout hořící polínka z ohně? – Skotský časopis učitele nedělní školy.