Fakta o ukřižování

Ukřižování (z latinského crucifixio, podstatné jméno crucifixio z infinitivu crucifixus, připevněn na kříž, z předpony cruci-, kříž + sloveso ficere, připevnit nebo udělat, varianta od facere, udělat nebo vyrobit)[1] je starověká metoda popravy, kterou je odsouzenec přivázán nebo přibit na velký dřevěný kříž (různých tvarů) a ponechán viset až, dokud nezemře.

Přeloženo z anglického článku na Wikipedii. Původní článek v angličtině

Byl používán zejména mezi Peršany, Seleuky, Kartáginci a Římany přibližně asi od šestého století před Kristem až do čtvrtého století po Kristu, kdy jej v roce 337 císař Konstantin I. ve své říši zrušil v úctě k Ježíši Kristu, nejslavnější oběti ukřižování.[2][3] Někdy bylo použito i v moderních dobách[?].

Krucifix (z latinského crucifixus nebo cruci fixus, pasivní příčestí minulé od crucifigere nebo cruci figere, "ukřižovat", "připevnit na kříž"),[4] zpodobnění ukřižovaného Krista na kříži, je hlavní náboženský symbol katolických křesťanů, ale většina protestantských křesťanů dává přednost užití kříže bez postavy (latinsky "corpus"- tělo) Krista.

Detaily o ukřižování

Ukřižování téměř nikdy nebylo prováděno z rituálních nebo symbolických důvodů vně křesťanství, ale obvykle k poskytnutí smrti, která byla zvlášť bolestivá (odtud pojem nesnesitelný [angl. excrutiating], doslova "z ukřižování"), příšerný (odtud odrazování od zločinů, které jsou takto trestány) a veřejné (odtud metaforický výraz "přibít na kříž"), s použitím všemožných způsobů vhodných k tomuto cíli. Metody ukřižování se lišili dle umístění a doby.

Řecká a latinská slova odkazující na "ukřižování" se spojují s mnohými formami bolestivé popravy, od pověšení na kůl, k připevnění ke stromu, ke zpřímené tyči (co někteří nazývají crux simplex) nebo ke kombinaci vzpřímeného (v latině stipes) a příčnému trámu (v latině patibulum)[5]

Pokud byl použit příčný trám, odsouzenec byl přinucen nést jej na ramenou, které byly rozervány bičováním, na místo popravy. Celý kříž vážil kolem 300 liber (135 kg), zatímco příčný trám pouze 75-135 liber (35-60 kg).[6] Římský historik Tacitus uvádí, že město Řím mělo k provádění poprav specifické místo, umístěné za Esquilinskou bránou[7] a měl specifickou oblast určenou pro popravy otroků ukřižováním.[8] Vzpřímené kůly byly pravděpodobně trvale upevněny na tom místě a příčný trám s odsouzencem už možná přibitém k němu byl potom připevněn ke kůlu.

Popravovaná osoba mohla někdy být ke kříži připoutána lany, ale hřeby jsou zmíněny v pasáži Josepha, kde uvádí, že při Obléhání Jeruzálema (70) "vojáci plni hněvu a nenávisti přibili ty, které chytili, jednoho na jedné a druhého na druhé straně cesty ze žertu[9] na kříže, a v Janově evangeliu 20:25. Předměty, jako hřeby, použité při popravách zločinců byly vyhledávány jako amulety.[10] Často byly nohy popravovaných osob zlámány nebo roztříštěny železným kyjem aktem zvaným crurifragium, který byl také často bez ukřižování prováděn otrokům.[11] Tento akt urychlil smrt osob, ale cílem též bylo odstrašit přihlížející od dopouštění se přestupků.[11]

Tvar kříže

Šibenice, na které bylo prováděno ukřižování mohla mít mnoho tvarů. Josephus popisuje mnohá mučení a pozice ukřižování během Obléhání Jeruzaléma (70), když Titus křižoval vzbouřence;[12] a Seneca dodává: "Viděl jsem tam kříže, nejen jednoho druhu ale udělaných na mnoho různých způsobů. Někdy visely oběti hlavou dolů; jiní ukůlovali svá přirození; jiní měli své ruce na šibenici natažené."[13]

Někdy měla šibenice pouze jeden vertikální kůl, zvaný v latině crux simplex nebo palus. Toto byla nejjednodušší možná konstrukce pro mučení a zabíjení zločinců. Často však byl příčný trám připevněn až nahoře, čímž vznikl tvar T (crux commissa) nebo právě pod vrškem jako v podobě nejoblíbenější v křesťanské symbolice (crux immissa).[14] Další formy byly ve tvaru X a Y.

Dřívější spisy, které mluví zvláště o tvaru kříže, na kterém zemřel Ježíš, jej popisují jako písmeno T (řecké písmeno tau)[15] nebo složené ze vzpřímeného a příčného trámu spolu s malou okrajovou lištou na tom vzpřímeném trámu.[16]

Umístění hřebů

V populárním ztvárnění ukřižování (zřejmě odvozeného z doslovného čtení přeloženého popisu v Janově evangeliu o Ježíšových ranách na rukou) jsou odsouzenci vyobrazeni s hřeby v rukou. Ačkoli historické dokumenty poukazují na hřeby v "rukou", slovo obvykle překládané jako "ruka", řecky "χείρ", poukazuje jak na paži, tak na ruku, takže slova mají dát najevo, že ruka je odlišná od paže stejně tak, jako "ἄκρην οὔτασε χεῖρα" (on zranil konec χείρ, tj. on zranil její ruku).[17]

Možnost, kdy nebylo třeba přivázání, je, že hřeby byly vraženy přímo za zápěstím, mezi dvě předloketní kosti (radius a ulna).[18] Hřeby mohly též být vedeny skrze zápěstí v prostoru mezi čtyřmi zápěstními kostmi. Slovo χείρ (čti: cheir) v evangeliu, přeložené jako "ruka", může zahrnovat vše pod střed předpaží: Skutky apoštolů 12:7 užívají toto slovo při zprávě o řetězech, které spadly z 'rukou' apoštola Petra, ačkoli řetězy mohly být kolem toho, čemu říkáme zápěstí. Toto ukazuje, že významové pole slova χείρ je širší než anglické slovo hand ruka, a může být použito o hřebech skrze zápěstí.

Experiment, který byl předmětem dokumentárního filmu kanálu National Geographic v programu "Žádá se pravda: Ukřižování" a stručného zpravodajského článku, ukázal, že je možné být zavěšen za dlaň ruky. Přibití nohou ke straně kříže uvolňuje napětí na zápěstí tím, že přenáší veškerou váhu na spodní část těla.

Další možnost navržená Frederickem Zugibem je, že hřeby mohou být vedeny úhlem směrem z dlaně v záhybu, které zahrnuje objemnou oblast spodní části palce, a vychází v zápěstí a prochází skrze zápěstní tunel.

Nožní podpěra připevněná ke kříži, která měla zřejmě přenést váhu lidského těla na zápěstí, je někdy zahrnuta ve vyobrazeních ukřižování Ježíše, ale ve starověkých záznamech zmíněna není. Ta se však zmiňují o sedile, malém sedadlu připevněném na spodku kříže ve spodní polovině[19][20][21], který tento účel mít mohl.

Příčina smrti

Čas potřebný k dosažení smrti mohl být záležitostí hodin nebo i dnů v závislosti na přesných metodách, zdraví ukřižovaných osob a přírodním okolnostem.

Teorie připisovaná Pierrovi Barbetovi říká, že typickou příčinou smrti bylo zadušení. Usuzuje, že když váha celého těla byla držena nataženými pažemi, odsouzený měl velké těžkosti s dýcháním, vedoucí až k přepětí plic. Odsouzený se tedy musel vytahovat svými pažemi, nebo měl nohy podepřené připoutáním či dřevěným špalkem. Samozřejmě, římští popravčí mohli být vyzváni, když už odsouzení nějakou dobu viseli, jim zlomit nohy pro uspíšení smrti.[22] Jakmile byl zbaven podpory a neschopen se zvednout, odsouzený zemřel během několika minut. Pokud smrt nenastala zadušením, nastala z řady dalších příčin včetně fyzického šoku způsobeného bičováním, které předcházelo ukřižování, samotného přibíjení, dehydratace a vyčerpání.

Experimenty provedené Frederickem Zugibem odhalili, že při zavěšení paží v úhlu od 60° do 70° od vertikálu testované předměty neměly s dýcháním těžkosti, pouze rapidně vzrůstající nepohodlí a bolest. Toto by souhlasilo s římským použitím ukřižování jako co možná nejvíce prodloužené, trýznivé, pokořující smrti. Zugibe tvrdí, že lámání nohou ukřižovaných uspíšilo smrt, jak je zmíněno v Janově evangeliu 19:31-32, vedený jako coup de grâce (rána z milosti pozn. překl.), jenž způsobil těžký traumatický šok nebo uspíšil smrt tukovou embolií. Ukřižování na jednoduchém kůlu bez břevna, s rukama připevněnýma nad hlavou, by při neneposkytnuté nožní opěře rychle přivodil silné zadušení, nebo jakmile by byly zlámány nohy.

Ukřižování bylo však možné přežít a jsou o tom i záznamy. Historik Josephus, Judejec, který přebehl na římskou stranu během židovského povstání v letech 66-72 po Kristu, popisuje, jak nalezl své dva ukřižované přátele. Prosil a byla jim dána milost; jeden zemřel, druhý se uzdravil. Josephus nepodává žádné detaily o metodě nebo trvání ukřižování před omilostněním.

Archeologický důkaz o starověkém ukřižování

Navzdory tomu, že starověký židovský historik Josephus, stejně jako další zdroje, poukazují na ukřižování tisíců lidí Římany, je pouze jediný archeologický objev ukřižovaného těla datovaného do období Římské říše v době Ježíše, který byl nalezen v Jeruzalémě v roce 1968. Není překvapivé, že je jen jediný takový objev, když byla ukřižovaná těla obvykle ponechána na kříži rozkladu, a tedy nebyla zachována. Jediný důvod pro tento archeologický pozůstatek je, že rodinní příslušníci poskytli tomuto specifickému jedinci obvyklý pohřeb.

Pozůstatky byly náhodně nalezeny v urně (truhla, stavba, nebo studna nebo místo, které sloužilo jako poslední odpočinek lidských kosterních pozůstatků - pozn. překl.), na níž bylo jméno ukřižovaného 'Yehohanan, syn Hagakola' Profesor Nicu Haas, antropolog na Židovské univerzitní lékařské škole v Jeruzalémě, prozkoumal urnu a objevil, že obsahuje kotník s hřebem vedeným skrze jeho bok, což naznačuje, že muž byl ukřižován. Umístění hřebu vůči kosti naznačuje, že nohy byly přibité ke kříži po jejich bocích, ne zepředu; objevily se různé názory, zda byly obě přibité společně na přední straně kříže nebo jedna na levé straně a jedna na pravé. Hrot hřebu měl na sobě zbytky olivového dřeva, což naznačuje, že odsouzenec byl ukřižován na kříži z olivovníku nebo na přímo na olivovníku. Pokud vezmeme v potaz, že olivovníky nejsou moc vysoké, mohlo by to ukazovat, že odsouzenec byl ukřižován v úrovni očí. Dodatečně byl mezi kosti a hlavičku hřebu umístěn kousek akáciového dřeva pravděpodobně za účelem zabránit tomu, aby se noha odsouzeného uvolnila proklouzáváním po hřebu. Jeho nohy byly nalezeny zlomené možná pro urychlení smrti, jak popisuje Janovo evangelium 19:31-32. Předpokládá se, že jestli bylo železo v římských dobách drahé, hřeby byly z těla mrtvého odstraněné pro snížení ceny, což by mohlo napomoci k vysvětlení, proč byl nalezen jen jeden, a když byla špička dotyčného hřebu ohnutá takovým způsobem, že nemohl být vyjmut.

Prof. Haas též identifikoval škrábanec na vnitřní straně pravé předloketní kosti radius poblíž zápěstí. Usoudil, že dle tvaru škrábance a nepoškozené zápěstní kosti byl hřeb veden do předpaží v této pozici.

důležité odkazy pro starověkou praxi ukřižování a výzkum archeologického důkazu:

· Haas, Nicu. "Antropological observations on the skeletal remains from Giv'at ha-Mivtar", Israle Exploration Journal 20 (1-2), 1970:38-59.

· Tzaferis, Vassilios. "Crucifixion - The Archeological Evidence", Biblical Archeology Review 11, February, 1985: 44-53.

· Zias, Joseph. "The Crucified Man from Giv'at Ha-Mivtar: A Reappraisal", Israel Exploration Journal 35 (1), 1985: 22-27.

· Hengel, Martin. "Crucifixion" (Aubsburg Fortress, 1977. ISBN 0-8006-1268-X.

Odkazy na číselné poznámky v hranatých závorkách najdete na stránce původního článku z Wikipedie.

Předřímské státy

Ukřižování (nebo ukůlování), ať už v jedné nebo jiné podobě, bylo využíváno Peršany, Řeky, Kartáginci, Makedonci a Římany. Smrt byla často uspíšena. "Sloužící římská stráž mohla opustit stanoviště až poté, co oběť zemřela a byly známi tím, že urychlovali smrt záměrným zlomením holení a/nebo lýtkové kosti, probodnutím srdce, ostrým ranám do hrudníku, nebo kouřícím ohněm zapáleným u paty kříže k udušení oběti.[23]

Někteří křesťanští teologové už od spisů Pavla z Tarsu (apoštol Pavel - pozn. překl.) v Galatským 3:13 našli zmínku o ukřižování v Deuteronomium 21:22-23. Tento odkaz o pověšení na strom může být spojován s lynčováním nebo tradičním věšením. Avšak starověký židovský zákon dovolil pouze čtyři metody popravy: ukamenování, upálení, uškrcení a useknutí hlavy. Ukřižování bylo tedy starověkým židovským zákonem zakázáno.[24]

Alexander Veliký si získal věhlas popravou 2000 těch, kteří přežili jeho obléhání fénického města Týru, stejně jako doktora, který neúspěšně léčil Alexanderova přítele Hephaestiona. Někteří historici také usuzují, že Alexander ukřižoval Callisthenesa, svého úředního historika a životopisce kvůli námitkám vůči Alexanderovu přijetí perského obřadu nástupu na královský trůn.

V Kartágu bylo ukřižování ustanovenou formou popravy, která mohla být dokonce nařízena vůči generálovi, který utrpěl těžkou porážku.

Římská říše

Podle některých se zvyk ukřižování ve starověkém Římě mohl vyvinout z primitivního zvyku arbori suspendere, věšení na arbor infelix (nešťastný strom) zasvěcený bohům podsvětí. William Oldfather však sepsal detailní studii vyvracející myšlenku, že tento trest zahrnoval nějakou formu věšení nebo byl něčím jiným než umrskáním k smrti a tvrzení, že "arbor infelix" bylo zasvěceno konkrétním božstvům.[25] Tertullian se zmiňuje o případu z prvního století po Kristu, ve kterém byly stromy použité k ukřižování,[26] ale Seneca dříve používal frázi infelix lignum (nešťastné dřevo) pro břevno ("patibulum") nebo celý kříž.[27] Podle jiných se Římané naučili ukřižování od Kartáginců.[28]

Ukřižování bylo používáno na otroky, rebely, piráty a obzvlášť nenáviděné nepřátele a zločince. Tedy ukřižování bylo bráno jako nejhanebnější a nejpotupnější způsob smrti. Odsouzení římští občané byli obvykle osvobozeni od ukřižování (jako vznešení feudálové od věšení, umírání se ctí stětím) kromě velkých zločinů proti státu jako je velezrada.

Známá masová ukřižování následovala Třetí otrockou válku v letech 73-71 před Kristem (vzpoura otroků za Spartaka), dále Římské občanské války ve druhém a prvním století před Kristem a Zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Josephus vypráví příběh o Římanech křižující lidi podél jeruzalémských zdí. Také říká, že římští vojáci se bavili ukřižováním zločinců v různých pozicích. V římském stylu ukřižování odsouzenec umíral pomalu několik dní udušením - způsobené tím, že odsouzencova zásoba krve se pomalu snižovala až do chvíle, kdy její množství nedostačovalo k poskytnutí dostatečného množství kyslíku životně důležitým orgánům. Mrtvé tělo bylo ponecháno supům a jiným ptákům k sežrání.

Cílem římského ukřižování nebylo jen zabít zločince, ale také zmrzačit a zneuctít těla odsouzených. Ve starověké tradici čestná smrt vyžadovala pohřeb; ponechání těla na kříži k jeho zmrzačení a znemožnění pohřbu bylo zneuctěním hrobu.

Pod starověkou římskou trestní praxí bylo ukřižování též vystavením nízkého sociálního postavení zločinců. Byla to nejhorší smrt, jakou si bylo možné představit, původně určenou pro otroky, odtud zvaná Senecou "supplicium servile" , později rozšířenou na provinční bývalé otroky tmavých působišť ('humiles'). Občanská třída římské společnosti nebyla téměř nikdy předmětem nejvyšších trestů; pokud nebyli pokutováni nebo vyhoštěni. Josephus zmiňuje Židy vysoké úrovně, kteří byli ukřižováni, ale tím bylo poukázáno na to, že jim byl odňat jejich vysoký status. Kontrola nad těly jedinců měla ve starověkém světě velkou důležitost. Nejvyšší trest převzal kontrolu nad tělem jedince, jakmile ztratil svůj status nebo vážnost. Římané často lámali nohy vězňů, aby urychlili smrt a obvykle zabránili pohřbu.

Krutou předehrou bylo bičování, které způsobilo, že odsouzenec ztratil velké množství krve a dostal se do stavu šoku. Vězeň pak musel obvykle nést horizontální trám (latinsky patibulum) na místo popravy, ale ne nutně celý kříž. Ukřižování bylo běžně vedené zvláštními týmy skládajícími se z velícího centuriona a čtyřech vojáků. Když se tak stalo na určeném místě popravy, vertikální trám (stipes) byl trvale zapuštěn v zemi. Odsouzenec byl obvykle svlečen do naha - veškerá novozákonní evangelia datovaná kolem stejné doby jak Josephus, popisují vojáky, kteří losují o Ježíšovo roucho. (Matouš 27:35, Marek 15:24, Lukáš 23:34, Jan 19:23-25)

'Hřeby' byly kuželovité železné hroty přibližně 5-7 palců dlouhé (13-18cm) se čtvercovým držadlem 3/8 palce (1cm). V některých případech byly hřeby poté shromážděny a používané jako uzdravující amulety.

Konstantin Veliký, první křesťanský císař, jej v Římské říši zrušil v roce 337 z úcty k Ježíši Kristu, nejslavnější oběti ukřižování.[29][30][31]

Ukřižování v koránu

Korán zmiňuje ukřižování sedmkrát. V Súře 7:124, Firaun (arabsky faraon) říká, že ukřižuje své vrchní čaroděje. Též Súra 12:41 zmiňuje proroka Yusufa (Josef), který říká, že král (současný vládce země, ve které uvízl) ukřižuje jednoho z vězňů.

' A kouzelníci padli na zem a volali: "Věříme v Pána světů, Pána Musa a Harun". Firaun řekl: "Věříte, protože vás nechám odejít! Hle! Toto je spiknutí, na kterém jste se smluvili ve městě, abyste odtud odvedli svůj lid. Ale vy poznáte! Jistě budu mít vaše ruce a nohy rozsekané na různých svazích. Pak vás každého ukřižuju."' Súra 7:120-124.

'O mí dva spoluvězňové! Jeden z vás bude rozlévat svému pánu víno k pití a druhý z vás bude ukřižován a ptáci budou žrát z jeho hlavy. Toto je rozsouzení, o které jste mě žádali. Súra 12:41'.

Japonsko

Ukřižování bylo využíváno v Japonsku před a během Tokugawova šogunátu. V japonštině se tomu říkalo Haritsuke. Odsouzenec - vesměs odsouzený zločinec - byl vyzdvižen na kříž ve tvaru T. Poté jej popravčí usmrtili probodnutím oštěpy. Tělo bylo ponecháno nějaký čas viset, než bylo pohřbeno.

V roce 1597 bylo u Nagasaki v Japonsku přibito na kříže 26 křesťanů. Mezi popravenými byli Paul Miki a Pedro Bautista, španělský františkán, který pracoval asi deset let na Filipínách. Popravy poznamenaly počátek dlouhé historie pronásledování křesťanství v Japonsku, které pokračovalo až do porážky Japonska Spojenými státy a spojenci v roce 1945, což ukončilo druhou světovou válku.

Proslavený historický román "Ticho" od japonského autora Shusaku Endo podává soupis pronásledování v 17. století založené na ústním předávání soudobých komunit Kakure Kirishitan (stoupenců japonské římskokatolické církve pozn. překl.).

Ukřižování jako trest v moderních dobách

Súdán

Na Padesátém zasedání výboru Spojených národů pro lidská práva (1994) místní biskupové podali zprávy o několika případech ukřižování křesťanských kněží. Súdánský trestní zákoník založený na vládním výkladu Shari'a činí opatření pro popravy ukřižováním. Rozhodnutí bylo schváleno nedávno v roce 2002, kdy bylo odsouzeno 88 lidí.[32]

Jemen

Od roku 2000 Jemen jedná o neusmrcující formě ukřižování zločinců, ačkoli tento trest je zřejmě zamýšlen též pro ty odsouzené na smrt.

Jiné

Během první světové války se vedly zvěsti o tom, že němečtí vojáci ukřižovali kanadského vojáka na strom nebo vrata od stodoly s bajonety a bojovnými noži. O události bylo informováno nejprve v roce 1915 vojínem Georgem Barriem z první kanadské divize. Všeobecně se věřilo, že to je výmysl spojenecké propagandy[?], avšak v roce 2002 v programu nazvaném Utajená historie identifikovali vojáka jako Harry Banda, což dalo prokazatelnou důvěryhodnost příběhu.[34]

V roce 2002 byl nalezen 23letý muž ukřižovaný k plotu v Severním Irsku. Přes množství zranění útok přežil.

Ukřižování jako náboženský úkon

Zhruba od poloviny 19. století skupina katolických flagelantů v Novém Mexiku zvaná Hermanos de Luz ('Bratři světla') každoročně vedli zopakování ukřižování Ježíše Krista během Svatého týdne, ve kterém je kajícník přivázán - ne přibit - na kříž.

Někteří velmi zbožní katolíci jsou dobrovolně bez smrtelných následků ukřižováni na omezenou dobu Velkého pátku, aby napodobili utrpení Ježíše Krista. Známým příkladem je ceremonie, která se koná ve městě Iztapalapa na okraji Mexico City od roku 1833.[36]

Náboženská ukřižování jsou též běžná na Filipínách, kde dokonce vedou hřeby skrze ruce. Jeden muž jménem Rolando del Campo se zavázal, že se nechá ukřižovat každý Velký pátek po 15 let, jestliže Bůh přenese jeho ženu skrze obtížný porod. V San Pedro Cutud byl oddaný stoupenec Ruben Enaje ukřižován 21x od roku 2007 během velikonočních týdenních oslav.[37][38]

V mnoha případech je osoba zpodobňující Ježíše nejdříve podřízena flagelantství a nosí trnovou korunu. Někdy se tam hraje celé velikonoční divadelní představení, někdy pouze umrtvování těla.

Ukřižování Krista je jednou z nejdůležitějších součástí jakékoli velikonoční divadelní nebo náboženské produkce. Příběh kriticky vede publikum skrze smrt až ke vzkříšení, oddělením vzkříšených na 'ovce' (ty dobré, určené pro nebe) a 'kozly' (hříšníci, určení pro peklo) a k Bohu a Kristu ve Slávě. Typický příklad je v Yorkských vozových hrách, které hraje skupina "Guilds of York" (Vinní z Yorku - pozn. překl.), v současné době každý čtyři roky. Tato středověká série her obsahuje dvě, která zobrazují Kristovu smrt (1) Ukřižování (Kristus je vložen na kříž) a (2) Smrt Kristovu. Druhým příkladem jsou hry tradičně hrané skupinou the Butchers'Gild (Cech řezníků - pozn. překl.), ve kterém řezníci na sebe berou dodatečnou roli v civilním životě jako městští popravčí.

Slavná ukřižování

  • Ježíš z Nazaretu, nejznámější případ ukřižování, byl odsouzen k ukřižování[40] (nejčastěji připisované v letech 30 nebo 33 po Kristu) Pontským Pilátem, římským guvernérem v judské provincii. Podle Nového zákona na podnět židovských vůdců, kteří byli pobouřeni jeho tvrzením, že je Mesiáš. Žalobou občanů bylo, že o sobě tvrdil, že je Král Židů.
  • Vzbouření otroci za Třetí otrocké války. Mezi lety 73 a 71 před Kristem skupina otroků čítající asi 120 000 pod (přinejmenším částečně) vedením Spartaka se otevřeně vzbouřili proti Římské republice. Vzpoura nakonec krachla a zatímco sám Spartakus nejraději zemřel v konečné bitvě, přibližně 6000 jeho následovníků bylo ukřižováno podél 200km cesty mezi Capua a Římem pro varování možným příštím rebelům.
  • Svatý Petr, křesťanský apoštol: dle tradice byl Petr ukřižován hlavou dolů na svou vlastní žádost, protože se necítil hoden toho být ukřižován stejným způsobem jako Ježíš. Všimněte si, že ukřižování hlavou dolů nekončí smrtí zadušením.
  • Svatý Ondřej, křesťanský apoštol: podle tradice ukřižovaný na kříži ve tvaru X, odtud pojmenování kříž sv. Ondřeje.
  • Simeon jeruzalémský, druhý biskup Jeruzaléma, ukřižován buď roku 106 nebo107 po Kristu.
  • Malý svatý Hugh z Lincolnu byl anglický chlapec, jehož zmizení v roce 1255 vyvolalo krevní hanopis proti místním Židům. Nějaký židovský muž byl mučen, dokud nepřiznal, že zabil chlapce. Příběh Malý svatý Hugh se stal velmi známým díky středověkým básním.
  • Arcibiskup Joachim z Nizhny Novgorod: dle zpráv ukřižován hlavou dolů na Královské bráně katedrály v ukrajinském Sevastopolu v roce 1920.
  • Wilgefortis byl uctíván jako svatý a představován jako ukřižovaná žena, avšak její legenda pochází ze špatného výkladu celoplátěného kříže z Lucca.

Odkazy na číselné poznámky v hranatých závorkách najdete na stránce původního článku z Wikipedie.

Původní článek v angličtině

 

Diskusní téma: Fakta o ukřižování

Přidat nový příspěvek