Deset prvotních pronásledování - část druhá

Šesté pronásledování za Maxima, 235 po Kristu

Rok 235 byl časem Maximuse. V Cappadocii prezident Seremianus dělal vše, aby v té provincii křesťany vyhubil.

 

Přední osoby, které zahynuly pod touto vládou, byly Pontianus, biskup římský; Řek Anteros, jeho nástupce, který dal příčinu vládě tím, že sesbíral skutky mučedníků, Pammachius a Quiritus, římští senátoři, se svými rodinami a mnoho dalších křesťanů; senátor Simplicius; křesťanský služebník Calepodius vhozen do Tibery; Martina, vznešená a krásná panna; a Hippolitus, křesťanský prelát, zemřel tak, že ho připoutali k divokému koni a ten ho za sebou táhnul.

 

Během tohoto pronásledování, které pozvedl Maximinus, bylo bez soudu zabito bezpočet křesťanů a pohřbeno bez rozdílu na hromadách, někdy vhozeni po padesáti nebo šedesáti do jedné jámy bez známky slušnosti.

 

Tyran Maximinus byl po své smrti v roce 238 nahrazen Gordianem, během jehož vlády a vlády jeho nástupce Filipa, měla církev pokoj od pronásledování po více než deset let; ale v roce 249 povstalo v Alexandrii násilné pronásledování na popud pohanského kněze bez vědomí císaře.


Sedmé pronásledování za vlády Decia, rok 249

Částečně byla příčinou nenávist, kterou měl vůči svému předchůdci Filipovi, který byl považován za křesťana, a částečně kvůli jeho žárlivosti vůči ohromnému vzrůstu křesťanství; neboť pohanské chrámy začaly být opouštěné a křesťanské církve byly nacpané.

 

Tyto důvody vedly Decia k pokusu vyhubit jméno křesťan; a naneštěstí kvůli evangeliu se v tomto období vplížilo do církve mnoho bludů: křesťané měli mezi sebou rozdíly; zájem o sebe odděloval ty, které sociální láska měla sjednotit; jedovatost pýchy zapříčinila různé nesváry.

 

Při té příležitosti chtěli pohané zajistit říšské výnosy a pohlíželi na vraždu křesťana jako na vlastní uspokojení. Mučedníků tehdy bylo nevyčíslitelně; ale podáme aspoň seznam těch nejpodstatnějších.

 

Fabian, biskup římský, byl první významnou osobou, která pocítila krutost tohoto pronásledování. Zesnulý císař Filip kvůli své bezúhonnosti svěřil své bohatství do péče tohoto dobrého muže. Ale Decius, jak se kvůli jeho chamtivosti dalo čekat, se rozhodl pomstít se na tomto dobrém prelátovi. Byl tedy zajat; a 20. ledna roku 250 ho setnuli.

 

Julian, původem z Kilikie, jak jsme zpraveni sv. Chrysostomem, byl též zatčen za to, že byl křesťan. Dali ho do koženého pytle spolu s množstvím hadů a štírů a v něm ho hodili do moře.

 

Mladík Petr, roztomilý pro neobyčejné tělesné a duševní kvality, byl setnut za to, že odmítl obětovat Venuši. Řekl, „Jsem ohromen, že byste měli obětovat neslavné ženě, o jejiž sexuálních nevázanostech mluví i vaši historikové, a jejíž život se skládal z činností, které by vaše zákony trestaly. Ne, já budu obětovat pravému Bohu přijatelnou oběť chvály a modliteb.“ Když to uslyšel Optimus, prokonzul Asie, nařídil, aby ho natáhli na kolo, kterým byly všechny jeho kosti zlámány, a poté ho poslali setnout.

 

Nichomachus měl na příkaz po svém předvedení před prokonzula za to, že je křesťan, obětovat pohanským modlám. Nichomachus odpověděl, „Nemohu dávat úctu démonům, která náleží jen Všemohoucímu.“ Tato řeč tak rozbouřila prokonzula, že Nichomachuse nechal vsadit do žebřin. Poté, co nějakou dobu snášel mučení, to odvolal; ale jen stěží podal důkaz ze své slabosti, než upadl do největších bolestí, padl na zem a okamžitě zemřel.

 

Denisa, mladá žena ve věku šestnácti let, která přihlížela tomuto strašnému soudu, náhle vykřikla, „Ó, nešťastný bídníku, proč bys kupoval okamžik úlevy za cenu bídné věčnosti!“ Optimus, když to uslyšel, zavolal na ni, a když se prohlásila za křesťanku, na jeho příkaz byla brzy poté setnuta.

 

Ondřej a Pavel, dva společníci mučedníka Nichomachuse, roku 251 trpěli mučednickou smrtí ukamenováním a když umírali, volali svého požehnaného Vykupitele.

 

Alexander a Epimachus z Alexandrie byli zatčeni za to, že jsou křesťany: a když vyznali svou žalobu, byli biti kůly, roztrháni háky a nakonec upáleni v ohni; a jsme zpraveni ve spisu uchovaném Eusebiem, že čtyři mučednice trpěly ve stejný den a na stejném místě, ale ne stejným způsobem; neboť tyto byly setnuty.

 

Lucian a Marcian, dva bezbožní pohané, ačkoli dovední kouzelníci, se obrátili ke křesťanství, aby odškodnili za své dřívější bludy, žili životy poustevníků a žili jen o chlebu a vodě. Poté, co strávili tímto způsobem nějaký čas, stali se z nich horliví kazatelé, a mnohé obrátili na víru. V tomto období však zuřilo pronásledování a oni byli zatčeni a předvedeni před Sabinuse, guvernéra Bithynie. Když byli otázáni, z jaké autority kážou, Lucian odpověděl, „Že zákon lásky a lidskosti zavázal všechny lidi, aby usilovali o obrácení svých bližních a dělat vše, co je v jejich silách, aby je zachránili z ďáblových nástrah.“ Poté, co Lucian takto odpověděl, Marcian řekl, „Jejich obrácení se stalo díky stejné milosti dané sv. Pavlovi, který se z horlivého pronásledovatele církve změnil na kazatele evangelia.“ Když prokonzul poznal, že se mu nepodaří přimět je, aby se zřekli víry, odsoudil je k upálení zaživa, jakýžto rozsudek byl krátce nato vykonán.

 

Tryfo a Respicius, dva významní muži, byli zatčeni jako křesťané a uvězněni v Nice. Jejich nohy byly probodnuté hřeby; byli táhnutí ulicemi, bičováni, trháni železnými háky, páleni rozsvícenými pochodněmi a nakonec setnuti, 1. února roku 251.

 

Agatha, sicilská žena, nebyla o nic více pozoruhodná za své osobní a získaná nadání, než za svou zbožnost: její krása byla tak velká, že Quintian, guvernér Sicílie se o ni ucházel, a bezúspěšně se pokoušel o její neposkvrněnost. Aby se zavděčil svým vášním s větší vhodností, dal tuto ctnostnou ženu do rukou Afrodiky, velmi neslavné a nemravné ženy. Tato ničemná žena se ji všemi úskoky snažila získat pro toužebnou prostituci; ale poznala, že její úsilí jsou zbytečná, neboť cudnost Agathy byla tak nedobytná a že dobře věděla, že pouze ctností může dosáhnout skutečného štěstí. Afrodika obeznámila Quintiana o neúčinnosti svých úsilí, který rozzloben nad svými zmařenými plány, zaměnil žádost za odpor. Poté, co vyznala, že je křesťanka, rozhodl se uspokojit na místo své vášně svou pomstu. Na základě jeho příkazů byla zbičována, pálena rozžhaveným železem a trhána ostrými háky. Když snášela tato mučení s úctyhodnou pevností, byla poté nahá položena na žhnoucí uhlíky smíšené se sklem a poté odnesena zpět do vězení, kde 5. února 251 zemřela.

 

Cyril, biskup Gortyny, byl zatčen na příkaz Lucia, guvernéra toho místa, který ho nicméně vybízel, aby poslouchal říšský výnos, vykonával oběti a zachránil svou věkovitou osobu od záhuby; bylo mu právě osmdesát čtyři let. Tento dobrý prelát odpověděl, že tak jak dlouho učil jiné, aby zachránili své duše, měl by nyní on sám pomýšlet nad svou vlastní záchranou. Ctihodný prelát si bez emocí vyslechl svůj ohnivý rozsudek, radostně kráčel na místo popravy a snášel své mučednictví s velkou pevností.

 

Pronásledování nikde nezuřilo tolik jako na ostrově Kréta; neboť guvernér, velmi aktivní v prosazování říšských výnosů, to místo potřísnil zbožnou krví.

 

Babylas, křesťan s rozsáhlým vzděláním, se roku 237 stal biskupem Antiochie po odstoupení Zebinuse. Jednal s nenapodobitelným zápalem a řídil církev s úctyhodnou rozvahou během nejbouřlivějších časů. Prvním neštěstím, které se stalo Antiochii za jeho služby, bylo její oblehnutí Saporem, králem perským, který poté, co projel celou Sýrii, toto město zpustošil spolu s dalšími, a jednal s křesťanskými obyvateli s větší krutostí než s ostatními, ale byl brzy zcela poražen Gordianem.

 

Po Gordianově smrti za vlády Decia tento císař přijel do Antiochie, kde toužil navštívit křesťanské shromáždění. Babylas mu v tom však bránil a zcela mu odmítal dovolit tam vejít. Císař v ten čas skrýval svůj hněv, ale brzy poslal pro biskupa a ostře jej napomenul za jeho nestoudnost a poté mu přikázal obětovat pohanským božstvům na znamení pokání ze svého přestoupení. Když to odmítnul, byl vsazen do vězení, naložen řetězy, zacházeli s ním s velkou krutostí a poté byl setnut spolu se třemi mladíky, kteří byli jeho žáky, psal se rok 251.

 

Alexander, biskup jeruzalémský, byl v té době uvržen do vězení kvůli své víře, kde díky krutosti svého vězení zemřel.

 

Julianus, starý muž, chromý a trpící dnou, a Cronion, další křesťan, byli připoutáni na hřbet velbloudů, krutě bičováni a poté vhozeni do ohně a upáleni. V Antiochii bylo uvězněno čtyřicet panen a poté zbičované a upálené.

 

V roce naše Pána 251 císař Decius pozvednul pohanský chrám v Efezu, přikázal všem, kdo byli ve městě, aby obětovali modlám. Tento příkaz odmítlo několik jeho vlastních vojáků, viz. Maximianus, Martinius, Joannes, Malchus, Dionysius, Seraion a Konstantinus. Císař si přál získat tyto vojáky, aby se vzdali své víry, svými prosbami a dal jim uvážlivý odklad, dokud se nevrátí ze své výpravy. Během císařovy nepřítomnosti utekli a skryli se v jeskyni. Když se císař vrátil a byl o tom informován, východ jeskyně byl uzavřen a oni všichni zahynuli hladem.

 

Teodora, krásná mladá žena z Antiochie, odmítla obětovat římským modlám a byla odsouzena do nevěstinců, aby její ctnost byla obětována brutalitě žádosti. Křesťan Didymus se převlékl za římského vojáka, vešel do domu, oznámil Teodoře, kdo je a radil jí, aby utekla v jeho šatech. Mělo to účinek a muž nalezený v nevěstinci namísto krásné ženy, Didymus, byl vzat před předsedu, jemuž když vyznal pravdu a prohlásil se za křesťana, byl proti němu okamžitě vynesen rozsudek smrti. Když to uslyšela Teodora, že její vysvoboditel měl podobně trpět, přišla za soudcem, vrhla se k jeho nohám a prosila, aby byl celý rozsudek vložen na ni, neboť ona je viník; ale hluchý k volání nevinné osoby a necitlivý k volání po spravedlnosti je nepohnutelný soudce odsoudil oba; když byli proto popraveni, byli nejdříve setnuti a poté jejich těla spálena.

 

Secundianus byl obviněn za křesťanskou víru a byl vojáky odveden do vězení. Cestou Verianus a Marcellinus řekli, „Kam vedete nevinného?“ Tento dotaz zapříčinil, že byli zatčeni, a všichni tři byli poté mučeni, pověšeni a setnuti.

 

Origen, oslavovaný starší církve a katecheta z Alexandrie, byl ve věku šedesáti čtyř let zatčen, uvržen do odporného vězení, obtěžkaný okovy, chodidla měl vložené do klád a nohy mu natahovali, co jen to šlo, po několik dalších dní. Byl ohrožován ohněm a mučen každým zdlouhavým způsobem, který mohly navrhnout ty nejpekelnější představy. Během tohoto krutého prodlužování, císař Decius zemřel a jeho nástupce Gallus se angažoval ve válce s Góty, čímž nastal pro křesťany čas oddechu. V tomto mezidobí byl Origen propuštěn na svobodu a odešel do důchodu do Týru, kde zůstal až do své smrti, kdy mu bylo šedesát devět let.

 

Když císař Gallus ukončil své válčení, v říši vypukl mor: císař nařídil obětovat pohanským božstvům a pronásledování se rozšířilo z vnitřních až do těch nejzazších částí říše a mnoho mučedníků padlo za oběť dravosti davu a předsudkům radních. Mezi nimi byli Kornelius, křesťanský biskup římský, a Lucius, jeho nástupce, stalo se tak v roce 253.

 

Většina bludů, které se v této době vplížila do Církve, povstala právě proto, že byl lidský rozum postaven do konkurence zjevení; ale poté, co byl podvod takových argumentů prokázán těmi nejschopnějšími duchovními, tyto vytvořené názory zmizely jako hvězdy před sluncem.

 

Osmé pronásledování za Valeriana, rok 257

Začalo za vlády Valeriana, v měsíci dubnu, roku 257 a trvalo tři roky a šest měsíců. Počet mučedníků, kteří padli v tomto pronásledování, bylo nesčíslně a jejich mučení a smrti byly jak odlišné tak bolestivé. Tito jsou ti nejvýznamnější z mučedníků tohoto pronásledování, přičemž se nepřihlíželo ani k jejich postavení, pohlaví nebo věku.

 

 

Rufina a Sekunda byly dvě krásné a vyspělé ženy, dcery Asteriuse, významného džentlmena v Římě. Starší Rufina si měla vzít Armentariuse, mladého vznešeného muže; mladší Sekunda Verinuse, bohatou osobu s postavením. Nápadníci byli v době začínajícího pronásledování křesťané, ale když se ukázalo nebezpečí, pro záchranu svého štěstí se vzdali víry. Velmi bolestně se snažili přesvědčit ženy, aby udělaly to stejné, ale zklamaní ve svém záměru, byli tak podlí, že své ženy udali. Když se poznalo, že jsou křesťanky, byly předvedeny před Juniuse Donata, guvernéra Říma, kde roku 257 zpečetily své mučednictví svou krví.

 

Štěpán, biskup Říma, byl setnut ve stejném roce. V téže době byl Saturninus, zbožný ortodoxní biskup Toulouse, když odmítal obětovat modlám, nakládán se všemi barbarskými potupami, které si lze představit, a byl připevněn za nohy k ocasu býka. Na znamení byl rozzuřený býk hnán dolů ze schodů chrámu a rozum ctihodného mučedníka vyhřezl.

 

Sextus se stal nástupcem Štěpána v úřadu biskupa Říma. Předpokládá se, že byl díky Řek, buď dle narození, nebo původu, a po nějaký čas sloužil jako diákon pod Štěpánem. Jeho velká poctivost, prostá moudrost a neobyčejná odvaha jej v mnoha příležitostech odlišovala, a šťastné rozhodnutí ohledně některých heretiků je přisuzováno právě jeho zbožnosti a rozvaze. V roce 258 si opatřil Marcianus, který měl na starosti správu Říma, nařízení od císaře Valeriana k usmrcení všech křesťanských duchovních v Římě a proto trpěli mučednictvím v roce 258 biskup a šest jeho diákonů.

 

Přibližme se k ohni mučedníka Lorence, aby se tím rozpálila naše chladná srdce. Když nemilosrdný tyran pochopil, že Lorenc není pouze služebníkem svátostí, ale také rozdělovačem církevního bohatství, zaslíbil sobě dvojí kořist uvězněním jedné duše. Nejprve se svým sklonem k lakomství uzmout pro sebe bohatství chudých křesťanů, poté s ohnivou tyranskou vidlicí je roztřást a znepokojit, aby se unavili ze svého vyznání. Svou zuřivou tváří a krutým vzezřením se ten lačný vlk dožadoval toho, kde tento Lorenc uložil majetek Církve a bylo mu přislíbeno, že v termínu tří dnů mu oznámí, kde je poklad ukryt. Mezitím dal Lorenc shromáždit velký počet chudých křesťanů. Tedy když nastal den pro jeho odpověď, pronásledovatel mu přísně nakázal, aby dostál svého slibu. Tento odvážný Lorenc natáhl svou ruku směrem k chudým křesťanům a řekl: „Toto je vzácný poklad Církve; tito jsou vskutku pokladem, v nichž vládne víra Kristova, v nichž si Ježíš Kristus učinil příbytek. Jaké vzácnější klenoty může Kristus mít než tito, v nichž zaslíbil přebývat! Neboť tak je psáno, „Hladověl jsem a dali jste mi najíst: žíznil jsem a dali jste mi napít: byl jsem cizinec a přijali jste mě.“ A opět, „Co jste učinili pro toho nejmenšího z těchto mých bratří, to jste učinili mně.“ Jaká větší bohatství může Kristus, náš Pán, vlastnit, než chudý lid, v němž se přeje být vidět?“ Ó, jaký jazyk může vyjádřit tu zuřivost a šílenství tyranova srdce! Nyní on dupal, zíral, zuřil, byl jako smyslů zbavený: oči jako rozpálený oheň, ústa jako kanec vypěněný, cenil zuby jako pekelný pes. Nyní už by nemohl být nazván rozumným mužem ale řvoucím lvem.

 

„Zapalte oheň (vykřikl) – a dřevem nešetřete. Má takový darebák klamat císaře? Pryč s ním, pryč s ním: vyhoďte ho pruty, mlaťte ho pěstmi, rozrazte mu hlavu holemi. Má si tento zrádce dělat legraci z císaře? Sužte jej rozpálenými kleštěmi, opásejte jej žhavými pláty, přineste nejsilnější řetězy a vidle na oheň a mřížovanou železnou postel: na oheň s tím; svažte toho rebela za ruce a nohy, a až tu postel rozpálíte, vložte ho na ni: pražte ho, pečte ho, trýzněte ho, obracejte ho: v bolesti nad naším vysokým hněvem čiň každý svou práci, O, vy mučitelé.“ Jakmile to dořekl, bylo vše vykonáno. Po mnohém krutém zacházení, byl tento klidný beránek položen, neřeknu, že na rozpálenou železnou postel, ale na jemnou postel z prachového peří. Tak mocně pracoval Bůh se svým mučedníkem Lorencem, tak zázračně Bůh přidal svou příchuť tomu ohni, takže se to nestalo postelí plné sžírající bolesti ale slamníkem živného spočinutí.

 

V Africe zuřilo pronásledování s příznačnou násilností; mnohé tisíce přijaly korunu mučednictví, mezi nimiž následující byli ty nejvýznamnější postavy: Cyprián, biskup Kartága, významný prelát a zbožná ozdoba Církve. Jas jeho génia byl utišen tuhostí jeho soudu, a s veškerou kultivovaností džentlmena mísil ctnosti křesťana. Jeho učení byla pravověrná a čistá, jeho jazyk snadný a elegantní a jeho způsoby milostivé a půvabné: závěrem byl jak zbožným tak zdvořilým kazatelem. Ve svém mládí byl vzděláván v principech pohanství a majíc povážlivé štěstí, žil ve skutečné nádheře a vší důstojnosti pompy.

 

Kolem roku 246 se Cúcilius, křesťanský služebník z Kartága, stal šťastným nástrojem Cypriánova obrácení: na jehož účet a z velké lásky, kterou stále potom choval k původci svého obrácení, byl nazván Cúcilius Cyprián. Dříve než byl pokřtěn, studoval pečlivě Písma, a když byl zasažen krásami obsažených pravd, rozhodl se, že bude ctnosti v nich doporučované sám vykonávat.

 

Následně po svém křtu prodal svou nemovitost, rozdal peníze chudým, sám oděn do prostého roucha, začal prostý život.

 

Brzy poté se stal starším, a díky vážnosti, kterou získal za své ctnosti a práci, po smrti Donata v roce 248 byl téměř jednomyslně zvolen za biskupa Kartága.

 

Cypriánova péče nezahrnovala pouze Kartágo, ale také Numidii a Mauritánii. Ve všech svých vyřizováních kladl velkou péči na poradu se svým duchovenstvem, protože věděl, že samotná jednomyslnost by mohla velmi pomoci Církvi, což bylo jednou z jeho zásad. „Aby biskup byl v církvi a církev v biskupovi, tedy že jednota může být zachována jen „díky úzkému sblížení mezi pastýřem a jeho stádem.“ V roce 250 byl Cyprián veřejně vypovězen císařem Deciem kvůli označení Cúcilius Cyprián, biskup křesťanů, a všeobecnému volání pohanů, „Cyprián ke lvům, Cyprián k šelmám.“ Biskup se však stáhnul před zuřivostí lidu a jeho majetek byl okamžitě zabaven.

 

Za svého důchodu napsal třicet zbožných a vybraných dopisů svému stádu; ale několik rozkolů, které se tehdy vplížily do Církve, mu dali velké potíže. Když krutost pronásledování začala slábnout, vrátil se do Kartága a dělal vše, co bylo v jeho moci, aby vymazal bludné názory. V Kartágu dolehla strašná morová rána a jako obvykle to bylo přičteno na vrub křesťanů; dle čehož rozjeli radní pronásledování, což je vedlo k napsání dopisu Cypriánovi, načež odpověděl tím, že bránil spor křesťanství. V roce 257 byl Cyprián předveden před prokonzula Aspisia Paturna, který ho vypověděl do malého města v Lybijském moři. Když tento prokonzul zemřel, vrátil se do Kartága, ale byl brzy zatčen a předveden před nového guvernéra, který jej odsoudil k trestu smrti setnutím. Tento rozsudek byl vykonán 14. září roku 258.

 

Cypriánovi učedníci, kteří trpěli za tohoto pronásledování, byli Lucius, Flavian, Victoricus, Remus, Montanus, Julian, Primelus a Donatian.

 

V Utice byla ukázána nejhroznější tragédii: třístovka křesťanů byla na příkaz prokonzula rozmístěna kolem hořící vápenné pece. Když byla připravena pánev s uhlíky a kadidlem, bylo jim přikázáno, že buď budou obětovat Jupiterovi, nebo budou vhozeni do pece. Když jednomyslně odmítli, odvážně skočili do jámy a byli okamžitě udušeni.

 

Fructuasus, biskup Taragonu ve Španělsku, a jeho dva diákoni, Augurius a Eulogius, byli za to, že jsou křesťané, upáleni.

 

Alexander, Malchus a Priscus, tři křesťané z Palestiny spolu se ženou z téhož místa, dobrovolně přiznali, že jsou křesťané. Díky tomu byli odsouzeni k sežrání tygrům a tento rozsudek byl podle toho vykonán.

 

Maxima, Donatilla a Secunda, tři panny z Tuburga, měly vypít žluč a ocet, byly krutě zbičované na šibenici, potřené lepem, pálené na roštu, přiváděné k hrůze divokými šelmami a nakonec setnuty.

 

Je vhodné se tu zmínit o jedinečném, ale bídném osudu císaře Valeriána, který tak dlouho a strašně pronásledoval křesťany. Tento tyran byl lstí uvězněn Saporem, císařem Persie, který jej odvedl do své vlasti a tam s ním zacházel s tou nejvíce bezpříkladnou potupou, když jej nutil kleknout si jako ten nejbezvýznamnější otrok a šlapal na něj jako na stoličku, když lezl na koně. Když ho po sedm let držel v tomto ubohém otrockém postavení, nechal mu vypíchnout oči, ačkoli mu bylo tehdy 83 let. Když toto ještě neuspokojilo jeho touhu po pomstě, brzy poté ho přikázal sedřít z kůže zaživa a dřít solí. Tomuto mučení nakonec podlehl. Takto tedy dopadl jeden z nejtrýznivějších římských císařů a jeden z největších pronásledovatelů křesťanů.

 

V roce 260 se Gallienus, Valeriánův syn, stal jeho nástupcem. Během jeho vlády (vyjma několika mučedníků) se Církev radovala několik let z pokoje.


Deváté pronásledování za Aureliána, rok 274

Přední z trpících byli: Felix, biskup Říma. Tento prelát se posunul do římské diecéze v roce 274. Byl prvním mučedníkem Aureliánovy nedůtklivosti. Byl setnut 22. prosince stejného roku.

 

Agapetus, mladý muž, který prodal svůj majetek a peníze rozdal chudým. Byl zatčen jako křesťan, mučen a poté setnut ve městě Praeneste, den cesty od Říma.

 

Toto jsou jediní mučedníci za této vlády, o kterých jsou záznamy. Tato vláda trvala krátce, jelikož byl císaře zavražděn svými sluhy v Byzantium.

 

Po Aureliánovi nastoupil na trůn Tacitus, po kterém následoval Probus a dalším byl Carus: tento císaře byl zabit při bouřce, jeho synové, Carnious a Numerian nastoupili po něm a během všech těchto vlád měla Církev pokoj.

 

Dioklecián nasedl na říšský trůn v roce 284. Zpočátku prokazoval křesťanům přízeň. V roce 286 se k němu na trůnu připojil Maximian a bylo usmrceno několik křesťanů ještě mimo hromadné pronásledování. Mezi nimi byli Felician a Primus, dva bratři.

 

Markus a Marcellianus byli dvojčata, původem z Říma a ze vznešené rodiny. Jejich rodiče byli pohané, ale vychovatelé, jimž bylo svěřeno vzdělávání dětí, je vychovali jako křesťany. Jejich stálost pokořila ty, kteří si je přáli vidět jako pohany, a jejich rodiče a celá rodina se obrátila na víru, kterou dříve zavrhovali.

 

Zoe, žena žalářníka, která se starala o dříve zmíněné mučedníky, se také obrátila skrze ně, byla pověšena na strom a pod ní zapálili slámu. Když sundali její tělo, vhodili jej do řeky spolu s přivázaným kamenem, aby se potopilo.

 

Roku 286 se udála nejvýznamnější záležitost; legie vojáků, skládající se ze šesti tisíců šesti set šedesáti mužů, zahrnovala pouze křesťany. Tato legie se jmenovala Thébská legie, protože muži byli vychování v Thébách. Byli ubytování na východě, dokud jim císař Maximian nepřikázal, aby pochodovali do Gálie, aby mu pomohli proto burgundským vzbouřencům. Překročili Alpy do Gálie, pod velením Mauritia, Candida a Exepernise, svých uctyhodných velitelů, až se nakonec připojili k císaři. Maximian v té době nařídil všeobecné obětování, při které měla armáda podpořit. A také nařídil, aby učinili přísahu věrnosti a současně pomohli při vyhlazení křesťanství v Gálii. Když byli upozorněni na tyto příkazy, všichni do jednoho v Thébské legii absolutně odmítli ať už obětovat nebo učinit nařízené přísahy. Maximiána to tak rozlítilo, že nařídil legii zdecimovat, tedy, aby byl každý desátý muž z celé legii usmrcen. Když byl tento krvavý příkaz vykonán, ti, kteří zůstali naživu, byli stále nepohnutelní, když došlo k dalšímu vybíjení a byl usmrcen každý desátý muž z těchto přeživších. Tato druhá krutost se nesetkalia s o nic lepším dojmem, než ta první; vojáci si uchovali svou pevnost a své zásady, ale na radu svých důstojníků podali legální stížnost k císaři. To, jak by se dalo usoudit, by císaře mohlo obměkčit, ale mělo to opačný efekt, neboť rozzuřený jejich vytrvalostí a jednomyslností nařídil, aby byla usmrcena celá legie, což také 22. září vykonali další jednotky, které je rozsekali na kusy.

 

TEXT BUDE POSTUPNĚ DOPLŇOVÁN